Dnes vám přinesu jen malé zamyšlení, úplně prosté, ale velmi podstatné. Život je o lidech. Fakt že jo. Je o vztazích a o sdíleních srdcí. Život je o úsměvech a o rozhovorech. Je v pondělním: „Jaký jsi měl víkend?“ když udýchaně vybíhám schody do 3. patra. Je v každém výbuchu radosti, ve frontě na oběd (kterou jsem vlastně nestála už od druháku, protože umím šikovně proklouznout, ale to prosím neříkejte našemu panu vrátnému, on to hlídá). Život je v i autě, když jedete s vašimi kamarády a nahlas si zpíváte Take On Me, nebo Mambo no.5, protože už nemusíte poslouchat country rádio a výběr vašich rodičů. Život je v objetích, ve stisknutí ruky, v každém: „Ahoj já jsem…“, je všude, kde jsou dva a více (však to dál znáte ;)). Život je v tom, když sdílíte, co a koho milujete, v každém: „Ty taky?“. A věřte mi – tohle je velmi důležitá chvíle. Natálka introvert totiž přiznává, že ke svému životu potřebuje lidi. Fakt moc.
Asi dva nebo tři týdny zpátky byly podzimní prázdniny, pro mě dlouho vyhlížená pauza, další šance na „dám si život do kupy a stihnu všechno, na co dva měsíce zapomínám“. A ono ne. Protože z mého „one day off“, abych nabrala energii, se nakonec stalo spousta hodin nicnedělání a sledování seriálů. Tak moc se mi líbilo žít v jiných světech, že jsem se stůj co stůj nechtěla vrátit do toho svého, který vyžaduje víc než pauzy na záchod a kliknutí na tlačítko „další díl“. Znáte to, známe to. A mě v tu chvíli došlo, že už nemůžu být sama. Že musím jít mezi lidi, jinak se tu uzoufám. Stačilo pár zpráv a v sobotu ráno jsem odjížděla na animátorský víkend pomáhat do kuchyně. A když jsem tak dvě hodiny klepala řízky, došlo mi přesně to, co bych vám ráda předala. Život byl, je a vždycky bude o lidech. Sami to nezvládneme. Ani sami s Pánem Bohem to nezvládneme. On nás nechce izolovat, On touží po tom, abychom budovali vztahy. Vždyť i náš duchovní život je o jednom takovém vztahu ne?
Natálka