Vzácný jsi, pro mě Pane můj aneb Petrovo zapření

beaTak takhle začíná sloka jedné krásné písně – Vzácný jsi, pro mě Pane můj, vzácný jsi, pro mě Pane můj – a hned na to autor navazuje ještě silnějšími slovy – Tebe mám, tebe mám rád, tebe máááám rád, TY sáms mě dřív, měl rád – a repetice…

A co kdyby se tak Bůh zeptal: „Jsem pro tebe skutečně tak vzácný, jak mi tady teď zpíváš?“ Má odpověď by v první chvíli zřejmě zněla: „Ale samozřejmě že jsi, Pane!“ A co kdyby se ptal Bůh dál: „Dobrá, říkáš, že Ti tedy vzácný jsem a tak se ptám, považuješ mě skutečně za Pána svého života?“ Asi už s trochu menší jistotou bych odpověděla: „Ale ano Pane, vždyť Ty víš, že Tě považuji za Pána svého života.“ Teď už bych zřejmě očekávala otázku: „A v čem jsem Ti vzácný nebo Proč mě vlastně považuješ za Pána svého života.“ Ba co více, Bůh by se mohl začít ptát ještě směleji – „druhou částí písně“- stejně jako Petra:

„PETŘE, MÁŠ MĚ RÁD???“

Zkusme se teď vžít do role Petrovy, když už se ho ptá Bůh po druhé, po třetí: „Petře, máš mě rád?“ Myslím, že by většina z nás cítila smutek, rozčarování z toho, že se Bůh, ten který je vševědoucí (tzn., že on to přece ví) a přesto se ptá! A Petr se smutkem v srdci a sklíčeností do třetice odpovídá: „Pane, Ty víš, že Tě mám rád.“

Proč se jej Bůh vlastně takto ptal? Přemýšleli jste nad tím někdy? Víte, Petr si byl sám sebou až příliš jistý… Vždyť Bůh by za nás nemusel prolévat krev svého jediného Syna, kdybychom si stejně jako Petr mysleli, že to zvládneme i bez něj. Že jeho oběť k naší spáse nepotřebujeme. A tak dostal Petr lekci. Dlouho jsem si říkala – tak tohle bylo ale Pane vůči Petrovi dost kruté :( Nechat ho, aby Tě třikrát zapřel? A pak mě napadlo – a jak se asi cítil ten, který byl zapřen? Sám Kristus?

Nechci se rozepisovat do detailu, asi by to minimálně co do délky nebylo už ani k přečtení, ale celkem „snadno“ se nám odsuzuje Petr, no ne? Jak mohl přece zapřít Pána? A zase si uvědomme, že jsme na tom místě my. Byli bychom tak silní, abychom se přiznali k Pánu, když i dnes, kdy nám nehrozí, že nás někdo bude křižovat (a to doslovně) poměrně často „zapíráme Pána.“

 

Zapřeme poprvé – ruce se dosud chvějí,

zapřeme podruhé, chválíce beznaději,

potřetí zapíráme už jen tak, ze zvyku,

a slzy polykáme, pláč místo výkřiku…

 

Ve škole, v práci – nebo jej nemusíme přímo zapřít, ale radši „pro jistotu“ se nezmíníme, že jsme věřící. V dnešní společnosti vnímáno asi jako „divní.“ Ale nemůžeme být na Pána hrdi jen, když se nám to hodí, když jsme mezi svými…

Bea

 

Napsat komentář