Víkend na farmě a velká porce důvěry

Dneska se vám svěřím se svými legračními výzvami. Na začátek je nutné podotknout, že jsem vyrostla ve městě a jediné větší zvíře, o které se umím postarat, je pes.

Probouzím se do krásného sobotního rána. Konečně strávím víkend jinde, než ve vesnici, kde pracuji. Těším se, asi jako se těší malé dítě do zoo. Poslední víkendy byly spíše pracovní a tak mám radost, že vypnu. V sobotu večer vyrážíme na sever a nekonečně dlouhá cesta autobusem mě příjemně uspí. Po příjezdu si v místní restauraci objednáme talíř všeho, co zbylo a pak to zapijeme africkým čajem (sáček černého čaje, strouhaný zázvor a horké mléko). Po nedělní mši vyměníme tenisky za gumáky, sedneme na motorky a jedeme hluboko do vesnice.

Konečně jsme na farmě. Kamarád, kterému farma patří, bez jakéhokoliv upozornění jde rovnou na věc a začne kastrovat kozly jednoho po druhém. Pak mi do ruky vrazí jakousi pistoli, že prý mám označkovat všechna kůzlata. Říká to s takovou rozhodností, že nemám šanci se z toho vymluvit. Bezva. Jdu na to. První kůzle dostalo ušní známku na okraj ucha a tak se mu houpe jako visačka na novém kabátě. Kromě toho, že jsem to nastřelila moc nízko, mi ještě kůzle vynadalo strašlivým brekem. Ten nářek je opravdu hrozný, ale protože nikdo nepochybuje, že to zvládnu, nemůže mě to zastavit. Další kůzlata už jedou jako na páse a za chvíli mám pocit, že bych jim mohla známku dát třeba i na druhé ucho, je to docela zábava.

Hotovo. Porozhlížím se po farmě a najednou se mi začnou vybavovat další situace v mém životě, kdy jsem se překonala a bez výmluv zvládla něco nového. Třeba když jsem před 4 lety musela v jedné italské komunitě ostříhat všem slepicím křídla, když jsem loni ve Francii dostala za úkol řídit příliš drahé auto na příliš velkou vzdálenost, nebo když mi byla nabídnuta práce v Ugandě a já jsem to bez váhání vzala.

Jak to, že jsem všechny ty situace zvládla? A naprosto bez výmluv? Já, která mám výmluvu na všechno a vždy? Ve všech těch situacích mi někdo projevil obrovskou porci důvěry. To je ono! Důvěra.

Kdyby se mě tehdy ti lidé zeptali, jestli to zvládnu, určitě bych o sobě začala pochybovat a úkol zdvořile odmítla. Jenže ta důvěra, se kterou mi byly dané úkoly svěřeny, mě tak povzbudila, že jsem neměla na vybranou. Prostě jsem se úkolu chopila a už se nekoukala zpět.

Přemýšlím, jestli i já lidem projevuji takovou důvěru? Pokud má na mě tak velký vliv, že bezmyšlenkovitě zvládám těžké věci (těžké jak pro koho, samozřejmě :) ), pak musí mít podobné účinky i na ostatní. Myslím, že tady mám ještě rozhodně na čem pracovat…

No, a teď si představte, že nám Bůh takhle (a mnohem více) důvěřuje ve všem, co děláme. Ve všech těch těžkostech a problémech, se kterými se potýkáme, nám našeptává, že to zvládneme. A i ve chvíli, kdy naše výmluvy zní příliš přesvědčivě, On v nás nepřestává věřit.

Otázkou je, jak se k jeho svěřeným úkolům postavíme? Pořád máme svobodu začít vymýšlet důvody proč ne, nebo se k věci postavit čelem.

Pane, děkuji Ti za Tvou nekonečnou důvěru. Děkuji Ti, že nad námi nelámeš hůl. Jsi pevný jako skála a nikdy nepochybuješ o našich schopnostech. Věříš nám, i když ani my sami už si nevěříme.

Děkuji Ti za druhé lidi, skrze které nám důvěru projevuješ. Nauč nás Tvé bezpodmínečné důvěře a dej nám odvahu nejen přijímat svěřené úkoly, ale taky důvěřovat druhým znovu a znovu.

Bernadet

Sdílení přináší radost!

Publikováno v Blog

Napsat komentář