U Raynalda na návštěvě…

filipDocela mám rád způsoby, jakými mě Hospodin usvědčuje z nejrůznějších neřestí v mém životě. Než tuto myšlenku rozvinu dál, dovolte mi krátké zamyšlení nad slovem „neřest.“ Asi málokdo z nás jej používá v běžném projevu, nebo třeba jen tichém přemýšlení nad svou osobou. Myslím, že je důležité pro to, jak zní. Odpudivě a negativně. To je dobře. Vystihuje a pojmenovává to, co pojmenovat má – určitý negativní návyk, slabost, se kterou bych neměl mít nic společného, čeho bych se měl zbavit. A pokud si přiznám nějakou svou neřest, vím, že je potřeba ji odhodit. V leckteré neřesti si můžu dokonce libovat: „No, to je taková má slabůstka, ale nic vážného…“ Protože se jí třeba vůbec nechci vzdát, je mi příliš příjemná. YOUCAT definuje neřest jako vášeň, která mě olupuje o svobodu a svádí ke zlu (294).
Ještě chci zmínit, že když Bůh usvědčuje, vede do pravdy ne pro naše ponížení, ale pro naše uzdravení, i když to pro nás nemusí být pohodlné. Ale jeho motivací je láska. A teď k příběhu:

Raynald III. žil požitkářským životem a proto trpěl neuvěřitelnou nadváhou. Lidé mu obvykle říkali jeho latinskou přezdívkou Crassus, což znamená „tlustý.“ Po jedné prudké rozepři se proti němu úspěšně vzbouřil jeho mladší bratr Edward. Zajal Raynalda, ale neusmrtil ho. Místo toho kolem něj na hradě Nieuwkerk postavil místnost a slíbil mu, že jakmile bude schopen ji opustit, získá zase svobodu.


Pro většinu lidí by to tehdy nebyl žádný problém, protože v místnosti bylo několik oken a vedly z ní dveře téměř běžné velikosti. Ani dveře, ani okna se nezamykala ani nezavírala na závoru. Problém však představovaly Raynaldovy rozměry. Pokud chtěl na svobodu, musel zhubnout. Jenže Edward svého staršího bratra znal a každý den mu posílal nejrůznější lahůdky. Místo toho, aby se Raynald začal dietou přibližovat svobodě, tloustnul. Zůstal v místnosti deset let. Potom jeho bratr zahynul v bitvě. Tou dobou už měl Raynald tak zničené zdraví, že do roka zemřel. Stal se zajatcem vlastního apetitu.
******************************************************************************
Ať už je tento příběh pravdivý (údajně ano), či nikoliv, nese v sobě nesmírně důležité poselství. Tak mě napadlo, jak si ze mě někteří známí utahují, že bych měl přibrat, protože jsem příliš hubený, ale já vlastně nejsem hubený, ale tlustý jako Raynald. I v mém životě jsou věci, na kterých jsem se vykrmil a které mi brání, abych byl skutečně svobodný. Co bylo pro Raynalda vlastně vězením? Byla to ta místnost? Nebo to byly spíše jeho rozměry?
Vždyť on si v tom vězení zvyknul a myslím, že se mu tam po čase líbilo: sucho, teplo, jídla dostatek, nic dalšího nepotřeboval!!! NIC DALŠÍHO NEPOTŘEBOVAL!!! Uvědomujete si to? Tento člověk se tak zahleděl do zdroje svého potěšení, že mu bylo jedno, jak vypadá, jak jej vnímá okolí a o co vlastně v životě přichází.  Jó, kdyby tam byl pár měsíců, ale on tam trčel deset dlouhých let, než se dostal ven a … umřel.
Můžete si říct, že byl jeho bratr krutý – zavřel ho, nastavil mu určité podmínky pro svobodu, ale navíc mu podstrkoval lahůdky. Proč?! No proto, aby jej vychoval. Určitě věděl, že kdyby ho držel o chlebu a vodě od začátku, Raynald by se spokojil s tímto jídlem, jen aby měl čím „zasypat bazén“ a po čase by zchudnul, ale venku by se zase  “vyžral” do původních rozměrů. Takto chtěl, aby Raynald bojoval sám se sebou. S každým dnem, s každou hodinou měl Raynald příležitost udělat rozhodnutí a přestat. Další důležitá věc. Udělat rozhodnutí a přestat. Opět se dostáváme k tomu, že byl „zavřený“ deset let. Nejrůznějšími neřestmi nás chce likvidovat Boží nepřítel. Ale on, lišák mazaný, je chytrý. Ví, že je pro nás lepší, když nás bude likvidovat postupně. Pěkně pomaloučku. On se neunaví, nespí a má spoustu času, takže si může dovolit na nás jít pěkně pomalu. Nevnímáme to, jak nás naše neřesti postupně stahují níž a níž, jak nás stále víc zbavují svobody, den za dnem, pomalu, ale jistě. „Dneska mě to nezabije, tak co. / Dneska si ještě dám a zítra skončím. / Ta trocha pokoukání mě nezlikviduje, jsem dospělej, něco snesu a navíc, toto ještě není ani hřích ne? / Tak si půjdu zahrát poslední level a konec., atd. atd.“ Raynald věděl, že musí zhubnout, aby se osvobodil. Ale odkládal to. Možná spoléhal na to, že se dostane ven tak, jak se později dostal – tedy, bratr padne a on bude volný. Jenže jak to dopadlo? Umřel. Bylo příliš pozdě na záchranu a pak, on nechtěl zhubnout, nemyslím, že mimo hrad změnil jídelníček na brokolici a pohanku. Odkládání rozhodnutí na „až zítra,“ je strašné! Strašné v tom, že člověka ve svých následcích likviduje hezky pomaloučku. Strašné v tom, jak je zákeřné: Namlouvá, že jsme úžasní, že chceme s něčím skončit a zároveň je pohodlné a pohodlnost nám dělá dobře. Ne, že by pro nás byla dobrá, ale dělá nám dobře. To je velký rozdíl. A důležitá věc je také ta, že každé “až zítra,” dělá to zítřejší rozhodnutí pro boj těžší a snáze řekneme “až zítra,” abychom jej další den řekli zas o trochu snáze a další den zase a další den a další … a nakonec skončíme ve stavu, když už nebudeme chtít dělat jakákoliv rozhodnutí a prostě to necháme tak.

Opět si všimněte, že ten, kdo vzal Raynaldovi svobodu byl on sám! Ne jeho bratr. A pak, Raynald měl možnost svobodného rozhodnutí. Jeho bratr ho nepřinutil jíst chléb a vodu, neodňal mu pochoutky. Myslím, že by Raynaldovi dal zdraví prospěšné jídlo, kdyby Raynald chtěl. Tak se pojďme hezky česky nechat usvědčit z alibismu: „Bože, kdybys chtěl, ať toto nedělám, tak mi to vezmeš…/ Bože, kdybys chtěl, ať nehřeším v čistotě, tak mě chráníš před každým pokušením. /Bože, kdybys chtěl, ať se nescházím s touhle partou, tak mě přivedeš někam jinam…takže Bože, protože toto neděláš, tak sorry, ale já to prostě řešit nebudu a pak se nediv, jó?“
Jeden fajn člověk mi připomenul, že kdyby pokušení nebyla příjemná a úžasná a skvělá a „fúúú, to je kočka“ a „whow, už jsem vyhrál 666 Kč, jedu dál…“ Nebyla by to pokušení, my nemuseli zápasit a nemohli bychom si svým zápasem zasloužit nebe. Také – Bůh nám ta pokušení nevezme. Ale dá nám sílu, abychom jim dokázali čelit. Neexistuje pokušení, které bychom nebyli schopni odvrátit, pokud se svěříme zcela do Božích rukou, pokud uděláme to, co udělat máme. Jó, to, že nám to nevychází třeba i mnoho let, to není tím, že bychom na to s Bohem neměli, ale tím, že s ním na to mít nechceme, že na jeho pomoc kašleme, že „až zítra.“ Nebo si myslíme, že k tomu Boha nepotřebujeme … ale uvědomme si následující posloupnost: člověk – ďábel – Bůh. My jsme „dole,“ Bůh je „nejvýš“ a ďábel je kdesi uprostřed. Je silnější než my, ale slabší než Bůh. Sami jsme proti ďáblu bezmocní, ale s Bohem nad ním vítězíme!!!
Díky tomuto příběhu jsem si uvědomil, že nejde o to, kolik člověk váží před lidmi, ale o to, kolik váží před Bohem. A ten váží na jiné jednotky, než na kila. Co je tedy vaší neřestí? Alkohol? PC hry? Hudba? Filmy? Pornografie? Internet? Facebook? Jídlo? Nějaký konkrétní seriál? Špatná parta, které se držím, ale ve které je mi fajn? Peníze? Nějaký vztah? Sex? Zvědavost? Smrtfoun?
Může to být totiž cokoli, co vás napadne, protože vše co člověka obklopuje, se může stát předmětem jeho nezdravého zahledění, nezdravé vášně, která mě pak olupuje o svobodu. A Bůh ve své lásce rozhodně nechce pro nikoho nesvobodu, spoutanost, vězení, právě naopak. Jeho záměr pro nás je život v plnosti, tedy ve zdravé svobodě.

Naštěstí není nic, co by Bůh nedokázal vyřešit, takže jestli jste si na nějakou nesvobodu až moc zvykli, nebo v ní odevzdaně sedíte, protože “tak to prostě je a už se to nezmění,” ale vlastně byste chtěli ven, tak 1. odmítněte tuhle sprostou lež a 2. odevzdejte to Bohu a 3. dejte na něj v jeho způsobech osvobození. To je další těžká věc, protože dostat se z vězení, to znamená “zhubnout” v tom co je nám příjemné. A to není vůbec snadné. Ale cesta ven existuje. Je zde naděje. Je na nás, jestli ji využijeme.

A ještě jedno video, které mám moc rád, nezapomeňte si zapnout titulky :)

 

 

Sdílení přináší radost!

Napsat komentář