Ticho pouště

Asi před rokem a kousek jsem přijala svátost biřmování. Bylo to v čase, kdy jsem se cítila doopravdy šťastná a plná, věděla jsem, kam směřuji, jaká jsem a jaká bych být chtěla. Byla jsem plná radosti a přesvědčení, že tu radost můžu a chci rozdávat dál. Byl to takový konstantní pocit spokojenosti, který už předtím trval něco kolem roku a dovršil se právě mým biřmováním. Pak se totiž všechno nějak přehouplo. V mém srdci se rozprostřela poušť, tiše a nenápadně, tak, že jsem si jí na začátku vůbec nevšimla. Ale byla tam, aniž bych to chtěla, nebo nějak plánovala. Přišla a rozhodla se, že zůstane.

Poušť je prázdná, je trochu bezmocná, ale především až strašidelně mlčící. Tak moc, že i moje introvertní dušička, která má ticho ráda, se s ní bála být o samotě. Jakkoliv jsem v květnu přijala dary Ducha Svatého, jakkoliv jsem toužila zažívat zázraky, Boží doteky, vedení, cokoliv… Reálně se mou odpovědí stalo pouze to ticho pouště. Pouště, se kterou jsem se sice nekamarádila, ale na kterou jsem po čase rezignovala, protože jsem už neměla sílu s ní bojovat. Pokoušet se jí zbavit nebo utéct bylo zbytečné, protože mě pokaždé doběhla. A tak jsme tu byly dvě, dělící se o jedno zkroušené srdce.

Kdyby se mě někdo v té době zeptal, jestli cítím, jak moc mě Bůh miluje, jestli cítím jeho nekonečnou Lásku, tu sílu oběti, kterou pro nás podstoupil, asi bych se jen usmála a nepatrně přikývla, tak aby se neřeklo. Jde totiž o to, že v poušti jsem necítila vůbec nic. Necítila jsem Boha ani Ducha Svatého a bylo to neuvěřitelně deprimující. Při jakýchkoliv chválách, při jakékoliv modlitbě, jsem jen doufala, že po mě nikdo nebude chtít svědectví toho, co jsem pocítila, protože netuším, co bych jim řekla.

Jsem přesvědčená, že čas pouště je časem zkoušky, je to čas trpělivosti, čas nějakého přerodu a změn. Poušť je ale zároveň nesmírně náročná. Milionkrát v ní klopýtám a milionkrát musím znova vstávat, věřit, že modlitba a můj život, všechno, co dělám, má smysl, i když ho někdy nevidím. Nevím zatím, v co tohle všechno vykrystalizuje, můj čas pouště totiž ještě není u konce. Cesta touhle tichou krajinou mě ale naučila, že vědět je někdy mnohem důležitější než cítit. Vědět, že jsem milovaná, že jsem obdržela milosti, že nejsem sama, aniž bych to reálně pociťovala. Poušť se tím nestává méně děsivou, ale alespoň o trochu snesitelnější. Mám naději, že i s pouští se jednou hezky rozloučíme, možná odejde znovu nenápadně a možná mi bude chvíli chybět, slibuji, že pak dám vědět :).

Natálka

Sdílení přináší radost!

Publikováno v Blog

2 komentáře: „Ticho pouště

  1. Moc moc držím palce, aby se i v té poušti občas objevil pramínek vody… A nakonec aby se přerodila v překrásnou zahradu!!

    :)

Napsat komentář