O šatech a ženskosti…

Ok, už delší dobu slibuji, že napíšu něco o šatech.  Tak je to tady – pánové prominou, ale třeba vám to také něco řekne :D Kdo mě zná, ví, že tak 355 dní v roce mě nepotkáte jinak, než v šatech, nebo v sukni, a ty zbývající dny jsem pravděpodobně měla kalhoty, protože šlo o sport a tam jsou prostě pohodlnější volba. Ale cesta k tomu nebyla snadná, protože naše doba je prostě taková unisex, co se oblékání týče, nebo taková byla móda, když jsem dospívala. Všichni jsme nosili džíny. A přitom si dodnes pamatuji ty hádky, když jsme byly se ségrou malé a chtěly jsme pobíhat doma v sukních a v šatech, což naši mámu děsilo, protože jsme u toho byly schopné se válet v blátě a skákat v kalužích atd., takže nám oblékala samozřejmě z logických důvodů tepláky. „Ale princezny nenosí tepláky!“ Vzdychaly jsme nad jejím nepochopením závažnosti celé situace a to, že princezny se asi nevrací domů od hlavy až k patě celé od bláta, jsme nevnímaly jako konflikt. „Ale nosí, na doma je nosí.“ Konstatovala máma a vzhledem k naší činorodosti to víc neřešila. Na její obranu, když jen trochu hrozilo, že bychom se do hodiny nemusely umazat, tak jsme šaty nosily a nebylo jich málo ;)

Ale potom nevím proč – to přestalo a z šatů a sukní se stala „sváteční záležitost,“ což jsem si uvědomila až když jsem byla na vysoké. Šla jsem do práce, dopoledne jsme někde se sborem zpívali a tak jsem si nechala šaty, které jsem měla na koncert. No a moje šéfová na mě koukla a pozitivně ten rozdíl okomentovala. Tak jsem jí hned vysvětlila, že je nosím jen výjimečně, protože jsme měli koncert. A ona na to: „Proboha proč? To je raději nos častěji, je úplná blbost mít ve skříni šaty, na které se práší, když ti tak sluší!“ Pomineme, to, že jsem zareagovala jako všechny holky, které ten kompliment hned shodí a tu představu, že bych takhle chodila častěji jsem hned zavrhla. Ale přimělo mě to se zamyslet nad tím později. A položila jsem si otázku, jestli to není jen „můj blok“ kdesi v mé hlavě, že šaty jsou něco výjimečného a nehodí se pro běžný den, kdy nejdu do tanečních a nebo na koncert. A představila jsem si, co bych vážně chtěla nosit a jestli mě neláká to zkusit – prostě nosit šaty více, nebo možná i stále. A začátky byly těžké, protože – všechny holky chápou, cesta městem je poněkud komplikovanější, na eskalátorech mít plné ruce a sukni – je například poměrně zapeklitá situace. Nemluvě o tom, že šaty budí více pozornosti, zvlášť, když si zvykáte na to, že je sama máte na sobě (a přijde vám, že jste se fakt přehnaně vystrojily :D).

Nebyl to snadný přerod, ale brzy jsem zjistila, že mi to sedí víc, než bych na začátku čekala. Že se cítím upraveně a žensky, a i když mám šaty na výjimečné příležitosti (na které se práší a vytáhnu je dvakrát za rok), tak se staly mojí normou a ne jen „sváteční záležitostí.“ Postupně během pár let jsem změnila obsah skříně. Nemám v úmyslu tvrdit, že nosit kalhoty je pouze mužská záležitost a jediný způsob, jak být „ženská“ je nosit sukně, ale já se v tom prostě cítím sama sebou – ačkoli mi to také chvíli trvalo.

Ale když tak přemýšlím o významu té změny, říkám si, jestli občas nemáme strach z toho být prostě dívčí. Přemýšlím, jestli je to naše pohodlí a nebo obava – protože bychom – co? Byly křehčí v očích lidí kolem? Protože by při pohledu na nás muže napadlo, že nám mají otevřít dveře, nebo, že nemluví s kamarádem, ale se ženou? Nebo protože … máme dojem, že je to jen „sváteční záležitost?“ Nebo proč se vlastně už šaty a sukně mezi námi děvčaty tolik nenosí? Myslím, že naše babičky a nebo prababičky je nosily stále a nebránilo jim to v práci, ani v zábavě ;)

Ženskost samozřejmě není záležitost šatů, stejně jako se mužem nikdo nestane, když si vezme do ruky nářadí, nebo fotbalový míč, ale asi chápete, že o to tu neběží. Jde o naše nitro a vnímání sebe sama. Tady se rozhoduje, jestli se bojíme být ženské, nebo to „nosíme“ s radostí a šaty jsou potom jen další vnější projev :) Celou dobu, co tu píšu, zároveň přemýšlím, kolik lidí bych mohla urazit. Ale upřímně, svět přeci není unisex.

Bez ohledu na to, jestli vaše skříň deklaruje sukně, nebo džíny, buďme ženské a dívčí – protože ačkoliv nejde o to, co máme na sobě a i princezny nosí občas tepláky ;) – máme odrážet něžnou stránku Boží. A myslím, že tento svět opravdu potřebuje ženy, které jsou Božím obrazem v celé jeho hloubce a podstatě a které nejsou stejné, jako muži, ale právě proto jsme jim pomocí rovnou ;)

Míša

Napsat komentář