Před šesti měsíci se vztah mých rodičů začal nebezpečně blížit k okamžiku, kdy podepsali rozvodové papíry a poslali je na soud. Důvod je asi nejčastější, jaký k rozpadu manželství může být – už si nerozumí, netráví spolu čas a vlastně … už takhle nechtějí žít dál. Upřímně, nevím, jestli na něco takového existuje dobrý čas, byla jsem dva týdny v nové práci, připravovala Mikulášskou, psala scénář na půlnoční překvapení na ples a snažila se zorientovat v tom, co na mě jako nejstarší dítě chrlili oba zklamaní a zranění rodičové. Prvních pár týdnů jsem stále doufala, že si to rozmyslí a snažila se uklidnit a nepanikařit, ale brzy jsem pochopila, že občas v našich životech – prostě nejdou vzít některé věci zpět. Slova, co vyslovíme, skutky, které uděláme, nebo naopak neuděláme – to vše určuje směr, kterým jdeme a občas jsou tak důležité, že ten kurz nejde změnit.
Přimělo mě to hodně přemýšlet o manželství jako takovém. Jsem milovnice knih a musím říci, že jsem měla sto chutí obvinit všechny ty knihy, které doma mám, že o tomhle nepsaly! Žádný návod na záchranu manželství rodičů jsem neměla po ruce. A navzdory tomu, že jsem dospělá a do jisté míry sebejistá a samostatná, tak se můj „malý svět“ otřásl v jeho základních kamenech. A ptala jsem se sebe i Boha, co to má za smysl? Ptala jsem se, jaký rozdíl je mezi mnou a kterýmkoliv z nich. Chci říci, když to nezvládli oni dva spolu, jde to zvládnout? Zvládnu to jednou já? Budu mít dost síly, odvahy a lásky to zvládnout? A musím přiznat, že kdyby Bůh nepromlouval k mému srdci, myslím, že by se velmi zatvrdilo.
Poprvé jsem Jeho zásah pocítila, když jsme byli na duchovní obnově během adventu. Vnímala jsem tu cestu jako šanci načerpat trochu síly, než budu trávit Vánoční svátky – jemně řečeno – „v napjaté atmosféře“ doma. Jaké bylo mé překvapení, když jsme přijeli do komunity a zjistili, že většina účastníků jsou manželé kolem padesátky, takže vrstevníci mých rodičů. Ale paradoxně vidět ty dvojice, jak se spolu modlí, jak se spolu jdou projít, nebo si povídají – bylo jako balzám na mé zlomené srdce. Nechci tvrdit, že ta manželství byla ideální, myslím, že takový vztah na světě nenajdeme – ale byli spolu a usilovali o to, žít víru společně a vůbec nemohli tušit, jak moc jsem to tehdy potřebovala zažít.
Posledním podobným momentem byla právě jedna krásná svatba mých přátel, kteří si vybrali čtení, která spojovala myšlenka, že je třeba stavět svůj společný život na Bohu a na společné službě. Ty texty rezonovaly mým srdcem a Boží hlas v nich nešlo neslyšet. Možná tohle je myšlenka, která mi dává stále smysl, totiž, že povolání je služba a manželství není výjimkou, ačkoliv zamilovaný člověk by na to mohl snadno zapomenout. A je pravda, že pokud do vztahu vstupuji s tím, že je to služba, má očekávání jsou jiná, počítám s náročností, s nutností pracovat a měnit, s nutností nepolevit v modlitbě – a stále usilovat o zlepšení.
Snažím se toto vyznání psát hezky, ale je to těžká a bolestná zkušenost a soucítím se všemi, kdo jí museli projít a nebo jí procházejí. Ale přála bych si, aby naše srdce nezůstala rozlomená, ale čerpala z Boží blízkosti naději. Naději, že Bůh píše i na těch řádcích životů, kde bychom to už vzdali, protože On nemá v povaze něco vzdávat. Naději, která nedovolí našim srdcím se zatvrdit, protože opakuje, že to má obrovský smysl, sloužit Bohu společně s někým, koho jste si zamilovali. Je to jistě služba, která hodně stojí, ale v tomto případě – co nic nestojí, za nic nestojí. V každém povolání, narážíme na výzvu více milovat a více odpouštět, než jsme schopní – ale kdo jiný by na to měl mít kapacitu, než člověk, který má víru v takového Boha? V Boha, který dokáže milovat a odpouštět tak moc, jako je východ vzdálen od západu…
Míša