Není ikona jako Ikona

Někdy před půl rokem jsem se skoro náhodou (ale jen skoro, protože na náhody nevěřím) dostala k možnosti absolvovat Ikonopisecký víkendový kurz. A tím myslím se vším všudy, pěkně od dřeva :) Musím se přiznat, že jsem si k Ikonám našla vztah až po tom, co jsem s nimi měla spojený “zážitek”, kdy byly součástí modliteb na duchovní obnově během Velikonoc.  A teď, o pár let později přišel ten moment, kdy jsem dostala do rukou dřevěnou desku potaženou křídovým plátnem a přede mnou bylo x hodin práce. Ačkoliv nejsem nijak nadprůměrně talentovaná na výtvarné umění, Ikony jsou do značné míry dost technické, za což jsem byla docela vděčná. Nicméně prošla jsem si sobotním okamžikem zoufalství, kdy jsem si říkala, že to nikdy nemůžu zvládnout a potom v neděli – světe div se – se můj nářek změnil v radost, když po všem tom úsilí vznikla Ikona, první a značně nedokonalá, ale s Boží pomocí jsem to zvládla a docela se na ní dá i dívat :D

Pouze jsem k tomuto tématu přičichla, takže bych nerada dělala přednášku, ale co se mi na kurzu líbilo, bylo, že jsme všechno dělali tak nějak doopravdy. Barvy jsme si míchal každý sám z pigmentu a vaječných žloutků, i štětce byly z přírodních materiálů, každý den jsme začínali práci modlitbou za to, abychom obdrželi dar Ikonopisectví, a po celou dobu nás provázely také zpívané modlitby z CD. Často jsme se zabrali do práce a po čtyřech – pěti hodinách někdo poznamenal, že by to chtělo oběd, nebo kafe, a v kuchyni se vlastně odehrávaly jediné krátké chvíle, kdy jsme si popovídali s ostatními účastníky, než jsme se zase každý věnovali svému dílu. Práce samotná se tak stávala opravdu doslova modlitbou.

Myslím, že když řekne někdo ikona, má často na mysli nějaký obrázek na počítači a nebo nějakou moderní osobnost. Ale když strávíte dva dny tím, že nějakou svatou osobu kreslíte, potom malujete a píšete na dřevěnou desku, chtě-nechtě, se nad ní musíte zamyslet. A pravdou je, že to tedy nejsou právě nejjednodušší životní osudy. Ale ti, kdo se s nimi setkali – se v něčem z jejich chování, nebo slov – přiblížili Bohu.

Líbí se mi, když je něco opravdové a když se na tom člověk může podílet od začátku, když pracuje vlastníma rukama (někdy s velkou pomocí ostatních) a vytvoří něco krásného. Přivádí mě to k otázce, jací lidé jsou pro mne vzorem a jestli se často nenecháme zmást nepravými ikonami. To, co vidíme je jen část obrazu, psaní Ikon například obnáší nanášet  mnoho vrstev barev a symbolů, které se postupně překrývají a mění a tak to, co je ve skutečnosti napsané na dřevě není zdaleka na první pohled vidět. A s lidmi je to vpravdě také tak, dá to práci a čas u druhých odhalit, co všechno je pod tím svrchním lakem a jestli obdivujeme a obklopujeme se skutečnými osobnostmi, které tvoří svým životem opravdové, krásné a hodnotné věci.

Protože těm, které obdivuji, se také stávám podobnou. Kdo patří mezi tvé ikony? :)

Míša

Sdílení přináší radost!

Publikováno v Blog

Napsat komentář