Kveteš v přítomnosti jiných lidí

Poslední dobou jsem prožívala hodně těžký smutek. Nedokážu říct, kdy přesně se ve mně usadil, ale vím, že nějaký čas už si tam spokojeně pobýval a předešlých pár týdnů jsem cítila, že je víc a víc intenzivní. Byla jsem smutná a cítila se prázdně. Jak přichází konec školního roku, tlak, který je na nás vyvíjen je čím dál tím větší a mému smutku přibyli i další kamarádi – pocit selhání a nedostatečnosti. Věřím, že na každého jednou za čas přijde smutek, je to ok a je to normální, ale u mě už byl tak moc dlouho, že jsem pomalu začínala věřit, že je mojí součástí. Což není! Protože přeci vím, že jsem byla stvořena pro radost a ne pro pláč, že jo? Jak ale najít tu ztracenou radost? Jak si připomenout, že to všechno má smysl? My lidé máme tendenci utápět se ve vlastní samotě, ve vlastním smutku a ve svých selháních, nebo alespoň to bylo přesně to, co jsem dělala já.

Víte, neustále mě udivuje, jak dokáží být rána kouzelná. A to si nemyslete – rozhodně nepatřím mezi ranní ptáčata, brzké vstávání mi dělá stejné problémy jako vám. Ale pokud už se překonám, ten ranní čas je pro mě vždycky vzácnost. A během jednoho takového rána, kdy jsem frustrovaně pozorovala všechno, co kolem mě kvetlo a ptala se: „A proč já ne? Proč já nekvetu?“ Bůh mi poslal jednu krásnou myšlenku: Kveteš v přítomnosti jiných lidí. Kveteš v přítomnosti jiných lidí. A asi jsem pořádně nepochopila, co mi tím chce říct, až dokud jsem neodjela na animátorský víkend.

Animátorský kurz je parádička, fakt že jo. Z webové definice se jedná o formačně-vzdělávací kurz pro mladé lidi, ale je to mnohem víc než jen to, každopádně o tom třeba někdy jindy :) Před pár dny se konal pro mě poslední animátorský víkend, ukončení celého kurzu po dlouhých třech letech, a abych byla upřímná, vůbec se mi tam nechtělo. Neměla jsem náladu, netušila jsem, o čem bych měla lidem povídat, až se s nimi znova po dlouhé době potkám, moje introvertní dušička byla hodně nervózní a vymýšlela milión způsobů jak se vyhnout otázce: „Jak se máš?“ Protože jak bych se asi tak měla mít? Teď?

A ano přiznávám, začátek pro mě byl těžký, ale s postupem času to začalo všechno opadat. Uvolnila jsem se, vykašlala se na nervozitu a začala být opravdová. Všichni mě vítali s vřelým úsměvem, s objetím a radostí, že mě vidí. A přesně tohle začalo lámat ledy, přesně tohle začalo odpuzovat můj smutek. Pocit přijetí a pocit lásky, který mi tak dlouho chyběl a který jsem znova mohla pocítit. Díky všem mým kamarádům, které jsem dlouho neviděla a zapomněla, jak moc je mám ráda. Ať už jsme se za sebe navzájem modlili nebo se jen tak smáli, poslouchali přednášky či debatovali nad kávovarem, tohle všechno mi pomohlo připomenout si, kdo jsem. Kdo doopravdy jsem. Začala jsem být tou pravou Natálkou, kterou jsem dlouho schovávala pod svůj zármutek a ten jí nedovoloval se projevit. Začala jsem kvést. Kvést v přítomnosti jiných lidí. Najednou mi Bůh skrze druhé lidi ukazoval moji hodnotu, připomínal mi, že jsem dostatečná, že tihle všichni lidé mě přijímají, mají mě rádi a že to už něco znamená. A že to stačí. Že se nemusím bát být opravdová a že nemusím sloužit smutku, protože je to hodně špatný pán.

Je hodně těžké otevřít se druhým lidem, především pokud tě už několikrát odmítli. Ale pokud už najdeš někoho, kdo tě bude přijímat, mít rád pro to, kým jsi, drž se ho. Pomůže ti kvést a ty zase jemu.

Natálka

1 komentář: „Kveteš v přítomnosti jiných lidí

Napsat komentář