Kouzelné slůvko

bernadetaUž se vám někdy stalo, že ačkoliv se na vaší problémové situaci objektivně nic nezměnilo, přesto jste se na ni najednou dívali s větším klidem? Pokud ano, pak to bylo pravděpodobně tím, že jste se na vaše potíže podívali z jiné perspektivy. A to mnohdy úplně stačí, půl problému je tím vlastně vyřešeno.

Nápovědu, jak změnit perspektivu, dostáváme vlastně při každé mši v jednom „kouzelném“ slůvku: Eucharistie. Když si čtu význam toho slova, napadá mě, že jsem nad tím asi nikdy dříve nepřemýšlela! Při proměňování mě většinou více zaujala slova, kdy Ježíš zve učedníky, aby jedli jeho tělo a pili jeho krev. Vždycky mě fascinovalo, jak se nám Kristus dává v maličké hostii a nechává se proměnit v prostý pokrm, dovoluje nám doslova ho „sníst“, abychom ho plně přijali, jak do srdce, tak do těla. (A jestli opravdu platí, že láska prochází žaludkem, pak to teď dává smysl hned dvakrát! :-))

Řecké slovo eucharisteó lze jedním slovem přeložit jako „díkuvzdání“. Kdybychom si vzali řeckou verzi Bible, našli bychom slova z Lukášova evangelia „vzdal díky“ napsány jedním slovem, a to právě slovem „eucharisteó“. Proč Ježíš při poslední večeři vzdává díky? Ví přece, co jej čeká, a přesto vzdává díky. Stojí před nelehkým úkolem, který bude mít klíčový dopad na celé lidstvo…  Ví, že bude trpět, že bude ukřižován… a přesto VZDÁVÁ DÍKY. Je vděčný.

Najednou se mi vybavují všechny ty situace, kdy nejsem vděčná, ani když je vděčnost na místě. A co teprve ty chvíle, kdy jde všechno do kytek? Důvodů být nevděčný je, zdá se, vždycky dost. Všechny ty situace, kdy se nám něco nedaří, jsou více či méně bolestné, nešťastné. Často máme pocit, že v takové situaci máme právo si stěžovat a být nevděční. Ale co když je tohle rádoby „právo“ jen hloupou výmluvou?

Když přemýšlím, jak z toho kruhu nespokojenosti a nevděčnosti ven, napadá mě jen jediné řešení: eucharisteó, díkuvzdání. Stejně jako Ježíš, i my máme vzdávat díky, ať už nás potká cokoliv.

To jako děkovat za zlomenou ruku? Za zpožděný vlak? Za malou výplatu? Za děsivou diagnózu? Jo, tak nějak… Naše vděčnost za všechno to nevydařené totiž často změní nás samotné, náš pohled na věc. (I kdyby ne, vděčnost je vždy na místě. Být vděčný, ať se děje, co se děje, je prostě správně a basta!)

Právě když píšu tyto řádky, sedím ve vlaku a jedu ze školy domů. Počasí dneska nic moc. Pohled z okna nabízí jen samé rozkopané cesty, rozestavěné domy a k tomu jako bonus sto let stará neudržovaná nádraží. „Krása“ pohledět! Ze včerejšího očkování mě abnormálně rozbolela celá ruka, nedá se to vydržet. Vlak jede pomalu a tak mám čas přemýšlet o dnešní výuce. Bylo toho moc. Profesor tu látku projel tak rychle, že jsem nestačila psát ani nadpisy kapitol… No skvělé, teď už vlak ani nejede. Zasekli jsme se někde in the middle of nowhere…

A pak mě to konečně znovu napadlo! Eucharisteó!

„Pane, díky za ošklivé počasí, za rozbořené domy a špinavá nádraží. Díky za vlaky a za zpoždění. Za ruce a za bolest. Za univerzitu a profesora Bleska. Jo, a taky za kručení v břiše. Za víkend trávený ve škole. Za prázdnou láhev vody a za žízeň. Děkuji!“

Když končím tuhle krátkou modlitbu, najednou se cítím mnohem lépe. Nebyla jsem ještě před chvílí rozmrzelá, naštvaná, smutná, nebo tak něco? Co se za těch 30 vteřin změnilo?

Jsem vděčná.

 

Inspirováno knížkou One thousand gifts

Sdílení přináší radost!

Napsat komentář