Když je Bůh všude, tak…

Před nějakou dobou se mě jeden kněz u zpovědi zeptal:

„Myslíte si, že existuje nějaké místo, kde Bůh není?“

Když jsem odpověděla, že ne, pokračoval:

„To znamená, že když je všude, tak musí být i ve vašem srdci.“

Často slýcháváme, že je na nás, jestli Boha pustíme do svého srdce. Po tomhle rozhovoru mě ale občas napadá – nejde spíš o to, abychom Ho ve svém srdci objevili? Faktem je, že když je v každém člověku kus dobra, pak to také jinými slovy znamená, že je v každém alespoň stopa Boží přítomnosti – a to i když o tom daný člověk neví. Na nás ale samozřejmě je, kolik prostoru se rozhodneme v našem srdci Bohu udělat…

Musím říct, že tahle myšlenka mě poslední dobou nejen docela fascinuje, ale také mi dost pomáhá (přestože už byla zdrojem některých mých debat s různými lidmi o tom, nakolik je přesná a jak by se k tomu stavěli například někteří teologové :)). Před nějakým časem jsem si totiž uvědomila, jak máme my křesťané někdy sklony srovnávat se s našimi nevěřícími známými a připadat si jaksi… lepší. Tedy alespoň mně se to bohužel občas stává. Dříve jsem proti tomu bojovala maximálně tím, že jsem si připomínala, že Bůh nás má přece všechny stejně – a nekonečně – rád, a to bez ohledu na všechny naše chyby (které navíc jenom On může hodnotit spravedlivě, protože vidí do srdce), a dokonce i bez ohledu na to, jestli v Něj věříme. A že já tedy nemám nejmenší právo někoho soudit. Ale vnímala jsem, že ať to chápu sebevíc rozumem, musím ještě něco zásadního v pohledu na druhé lidi změnit nějak vnitřně. A Pán mě v tom samozřejmě nenechal dlouho samotnou a „náhodou“ mi poslal do cesty onoho kněze, který mě přivedl na myšlenku, jak s tím něco udělat…

Když se podíváte na člověka, jehož chování, názory nebo životní postoje a hodnoty vám vadí, s vědomím, že i v jeho srdci je nějakým způsobem přítomný Bůh, minimálně tím, co je v něm dobrého, najednou už ho nejde kritizovat tak snadno. Někdy to může být pěkně těžké (předpokládám, že se to budu učit celý život a stejně se to nikdy úplně nenaučím), ale zároveň zjišťuji, jak je to krásné, učit se hledat Boha na místech, kde je to pro nás nejtěžší – protože On je i tam! :)

Káťa

Napsat komentář