Ježíš, přítel hříšných

Nevím, jak začít. Je to těžké, protože bych chtěla skutečně zaznamenat to, co jsem prožila tyto Velikonoce.

Připadá mi, jako by tohle byli moje první Velikonoce. Jako bych si úplně poprvé uvědomila, co se stalo, co pro nás Ježíš udělal. Každý předešlý rok jsem to brala jako něco samozřejmého. Ano, Ježíš pro nás udělal velkou věc, zemřel za nás. Určitým způsobem se mne to dotýkalo. Byla jsem vděčná, ale jako kdyby na mne ona tíha těch slov dopadla teprve tento rok. Popeleční středou začal půst a já ho zahájila s dlouhým seznamem věcí, které si budu odříkat. Byl to skvělý pocit. Budu to dělat pro Boha, pro Ježíše a sama se posunu dál. Vydrželo mi to asi týden nanejvýš dva a pak jsem začala s takzvaným omlouváním. Začala jsem sama sobě omlouvat chvíle, kdy jsem nebyla dost silná a půst jsem porušila, anebo chvíle, kdy jsem byla tak líná, že jsem ho ani nezačala. A takhle to šlo až do týdne před Velikonočním týdnem. Přesněji do středy. U nás v kostele se konal zpovědní den, na který jsem chtěla určitě zajít, protože jsem chtěla být na Velikonoce ,,čistá“. Všechno jsem si pečlivě napsala na papírek. Byla jsem nervozní, ostatně jako vždycky před zpovědí, ale zároveň jsem se nesmírně těšila. Konečně jsem se odhodlala jít ke knězi. Když jsem třesoucím se hlasem přečetla všechny mé hříchy, zeptala jsem se, co dělat s jedním s největším z nich. S leností. Nedokážu se k ničemu donutit, dodala jsem. Odpovědí mi bylo, že mám přijmout fakt, že to bude bolet. Na začátku to bude pěkně bolet, ale pak, pak bude nádherný výsledek. Ani nevíte jak mi to pomohlo. Dříve jsem se k ničemu nedokázala donutit kvůli té bolesti a nyní se k tomu donutím právě kvůli ní. Bude to bolet. Nevím proč, ale ta slova jsou pro mě něco jako povzbuzovalo. A tak jsem z kostela odcházela naprosto lehká, s úsměvem na tváři a s pocitem jako by mi odpadly klapky z očí a já po dlouhé době viděla svět takový, jaký je. Cítila jsem se vážně báječně. Byla jsem připravená na hluboké prožití Velikonoc. Možná, že už v tu chvíli jsem cítila, že jsem toho schopna.

Po víkendu v pondělí se konala Havelnice (večer chval pro mladé v kostele sv. Havla) a já jsem na ni společně s jednou mou výbornou kamarádkou šla. Samozřejmě jsme přišly pozdě a místa vepředu byla úplně obsazená. Nechtěly jsme být úplně vzadu a tak jsme si šly dopředu stoupnou před sloup, který stojí vedle lavic. Z lavic na nás prakticky nebylo vidět. Využily jsme toho a na rychlé veselé písničky jsme tancovaly. Bylo to zábavné a povznášející. Přímo před námi se tyčil velký obraz Ježíše. Vlastně to byla nejspíš ikona. Byla přímo před námi a já jsem z ní nemohla spustit oči. Pokaždé když jsem se podívala někam jinam můj pohled nakonec spočinul na ní. Část veselých písniček skončila a přešlo se na takové ty hluboké modlitební písně. A pak začala ta nejkrásnější z nich. S pohledem upřeným na Ježíše jsem poslouchala první tony a začala vnímat každé zazpívané slovo: ,,Ježíši ukřižovaný, lituji hříchů, lituji. Ježíši ukřižovaný kyrie, kyrie.“

Mé srdce naplnil tak hluboký pocit, že jsem zprvu ani nemohla zpívat. Jen jsem se na Něj dívala, zatímco se mi oči naplňovaly slzami. Tak jsem byla polapená v okamžiku. Ježíš, píseň, hluboký pocit a slzy tiše stékající po mé tváři. Bylo to tak… ráda bych napsala krásné, ale to by nedokázalo úplně vystihnout sílu a krásu toho okamžiku. Nejprve mi bylo všechno líto. Litovala jsem svých hříchů a bolelo mě, že za mě musel Ježíš zemřít, ale pak… Pak to byla Láska. Čistá a krásná. Tak jako je On. Náš král. Ježíš. A taky radost. Později, když Havelnice skončila a byl čas jít domů jsem si skoro celou cestu tuhle písničku nahlas prozpěvovala.

A i tenhle zážitek mi pomohl více pochopit a prožít Velikonoce.

Na zelený čtvrtek jsem byla na mši, kterou jsem hluboce prožila. Měla jsem před očima Ježíše při poslední večeři. Představovala jsem si ho.

Na velký pátek bylo zataženo. Odjeli jsme na chalupu do malé vesničky na Vysočině. Ve tři hodiny se mraky začaly protrhávat a vysvitlo slunce. Ježíš zemřel. Na mši jsme nebyli, ale šli jsme k místnímu křížku, kde jsem nahlas předčítala Janovo evangelium. V hlavě se mi však  stále opakovala tatáž slova: Ježíš zemřel. Za nás, malé hříšníky. Proč to na mne tolik působilo? Bolela mě pouhá představa, jak ho přibíjejí na kříž. Byl to svým způsobem pochmurný den.

V sobotu jsme se šli znovu modlit ke křížku a se sestrou jsme natrhaly čerstvé květiny a zapálily svíčky. Celý den byl mlhavý. Nevím proč, ale nic moc si z něj nepamatuji.

Ale dneska. Dneska Ježíš vstal z mrtvých! No není to úžasné! Vsal z mrtvých!! :)))) Nevím proč, ale jako by mi dnešní mše v kostelíku v malém městěčku poblíž naší vesnice splynula do jednoho velkého úsměvu a pocitu štěstí. To je to, co si nejvíce z dnešní mše pamatuji! Ježíš vstal z mrtvých a vykoupil nás z našich hříchů! Nebudu sem psát skvělá slova, která jsem na toto téma slyšela ve skvělých kázáních. Napíšu to, co cítím. Radost a lásku. Přesně jako u té písničky na Havelnici. Njedříve to byla lítost a smutek, ale teď je to radost a láska! Nejkrásnější radost a láska na světě.

Julie

Napsat komentář