Z anglického jazyka můžeme dobře odvodit význam Vánočních svátků. V českém jazyce bychom museli hledat ve staroněmecké složenině slov wïha a nacht, abychom se dopátrali významu slov světit a noc, tedy Svatá noc. Hned po Velikonocích patří Vánoce mezi nejdůležitější části našeho liturgického roku a jejich slavení má tradici, která sahá až k počátkům křesťanství. Očekávání Mesiáše, který vysvobodí svůj lid, dochází svého naplnění právě o Svaté noci, kdy se narodil Ježíši Kristus. Každoroční slavení tohoto okamžiku nám má připomínat, že Bůh přišel – a je stále s námi. Tento zázrak, že Bůh přichází jako člověk mezi nás, překonává veškeré naše představy a je rozumem tak neuchopitelný, že se nemůžeme zlobit, že jej mnozí nedokáží přijmout. Snažme se jej přijmout alespoň my sami. Vánoční doba, která začíná Slavností Narození Páně (přesně 1. nešporami) a končí Zjevením Páně, je krátká a intenzivní. Je trochu jako hvězda, která Vánoce provází jako symbol, oslní nás, užasneme, ale během krátkého okamžiku je pryč. Je třeba mít otevřené oči a být plní očekávání, abychom o tu chvíli nepřišli. Je úžasné stále znovu zažívat, že Ježíš se nenarodil pro svou slávu, ale pro naši spásu. Objímá naši chudobu, ať už duchovní, nebo hmotnou, aby nás z ní mohl vykoupit. Přichází ne proto, aby náš život o něco okradl, ale naopak, aby ho obohatil, o pokoj, radost, naději, světlo, lásku a život.
Jak vnímáme Ježíše my, jakého Mesiáše očekáváme?
Spasitele, Syna Božího, Milovaného Syna, Vykupitele, Slovo, Lékaře, Dárce života, Dědice všeho, Hospodina, Hvězdu jasnou, Immanuele, Krále izraelského, Malé pacholátko, Mesiáše, Obraz Boží, Pravé světlo, Prvního a posledního…
