Být tím, kým máme být

Nedávno jsem klikla na stránky vira.cz  a článek, který byl nejnovější, nesl název ne/naplnit očekávání druhých. Navazoval na úryvek Písma, kde sv. Jan vyvrací svému okolí, že on sám je Mesiáš (Lk 3,15-16).

Myslím, že to máme asi všichni podobně, jsme obklopení lidmi, kteří to (snad) myslí dobře, ale často vědí naprosto přesně: co máme dělat, jak se chovat, co říkat, jak se oblékat, jak nosit vlasy, co studovat, jak se modlit a s kým chodit, nebo jaké povolání žít. A nejen, že to vědí, ale rádi nám to i bez vyžádání vysvětlí. Ehm… nechci být zlá, jsou to jistě upřímně míněné rady, ale prosím – už dost.

Dva dny před přečtením článku jsem byla na přednášce z filozofie. V hlavě mi utkvěla slova, že každý člověk je sám o sobě neobsáhnutelný vesmír – který nemůže žádná lidská bytost nikdy doopravdy poznat. A neměli bychom si myslet, že někoho už „známe“ nebo, že ho už „máme přečteného.“ Sebegeniálnější vztah je stále snahou si navzájem porozumět, a i po mnoha letech, co někoho známe, nás častokrát překvapí.

Přivedlo mě to k novému pohledu na Jana Křtitele. Byl sám sebou. Nenechal se napasovat ani do pozice být jako všichni (Bible nám o jeho výstřednosti dost naznačuje :D), ale ani si nenechal vlichotit pozici Spasitele, kterým nebyl. Nebyla to pýcha ani pocit nedostatečnosti, co ho k takovému chování vedlo, byla to prostě jen pravdivost a odvaha. Byl tím, kým byl – sám sebou.

Často se cítím vězet mezi dvěma tlaky. Jedním, který říká, že mám být přesně taková, nevyčnívat a nedělat věci jinak, že mám splňovat všechny představy a očekávání, počínaje barvou vlasů a konče postoji, které mám zastávat. Nutno dodat, že ty parametry se často mění, jednou je správně to a podruhé zase ono. A druhým tlakem je pocit, že je to nafoukané nebrat si tyto dobře míněné rady k srdci a neřídit se jimi. Hodnou chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že to takhle jednak nefunguje a potom, že se takhle nedá žít – že občas, a někdy i opakovaně, musím říci: „Děkuji, ale ne, to bych nebyla já, kdybych tohle udělala, nebo naopak neudělala.“ Je konstruktivní kritika, a to je samozřejmě dobré se zamyslet, jestli něco dlouhodobě neděláme špatně. A potom je kritika osobní, která nevede k růstu, ale která spíše podlamuje naše vědomí, kdo jsme.

Jan Křtitel mi připomněl, že nejsme povoláni být všem „po vkusu“ a splňovat vždy všechny požadavky lidí kolem sebe. Dostali jsme určitý balíček vlastností a darů. Proč? Protože je máme použít. Bůh po nás chce, abychom byli sami sebou, opřeli se do těch darů, které máme a žili pravdivě a spravedlivě. Věřím tomu, už protože On sám se představuje jako: „Já jsem, který jsem.“(Ex 3) Není v tom pýcha, být sám sebou, vždyť jsme Jeho obrazem.

Je to smutné, když někdo přijde a řekne, že se mu nelíbí na nás to, či ono. Ufff… napadá mě: „Tak díky moc!“ :D Ale i když zakusíme občas nepřijetí, myslím, že to za to stojí. Ve chvíli, kdy jsme pravdivě sami sebou, tehdy nás obklopí lidé, kteří v našem životě chtějí být právě proto, že jsme to my. A co víc můžeme od někoho chtít? Co víc můžeme dát my na oplátku?

Myslím, že to byla pravdivost a autenticita, která k Janu Křtiteli přitahovala tolik lidí. Buďme i my pravdiví ve svém chování a v životě. Chce to odvahu – přijdou lidé, kteří „nás neschválí,“ ale prosím vás – Bůh nás schválil už dávno a pro Něho a pro ty, kdo nás budou mít opravdu rádi, to za to přeci stojí – být tím, kým máme být.

Bůh nás uznal za hodné svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce. 1 Tesalonickým 2,4

Míša

Napsat komentář