Být darem

Před několika týdny mi jedna kamarádka řekla, že: „Náš život musí být pro druhé darem.“ Ta slova se mi hodně líbí, vzpomněla jsem si na ně, když jsem psala esej do školy na rozbor úryvku z 1. listu Korintským. Ale popořádku, řeknu vám k tomu na úvod jedno podobenství (omlouvám se autorovi už nevím z jaké knížky, ale myslím, že je geniální).

Je třída plna studentů, abych to upřesnila, je to třída umění. Profesor přijde do třídy a postaví před studenty obraz, který má být jejich vzorem. „Vaším úkolem je namalovat obraz věrný této předloze, těším se na vaše díla!“ Studenti se chystají začít, po chvíli ale s hrůzou zjišťují, že jejich podmínky nejsou stejné! Že někdo má tempery, někdo jen obyčejné tužky, nemluvě o tom, že plátna jsou úplně odlišných rozměrů! Někteří se začnou bouřit, že to není fér a že by chtěli pracovat s jinými pomůckami, než jaké mají před sebou! Profesor jim ale odpoví: „Nástroje jsem pečlivě vybral každému právě pro něj – vybral jsem je právě pro TEBE.“

Nejsme to občas my? Můžeme strávit život tím, že budeme pobíhat „po učebně“ a srovnávat, jaké má kdo dary. Můžeme se zlobit, že bychom chtěli zrovna tohle plátno a tyhle štětce, ale to nic nemění na tom, že naším úkolem zůstává malovat obraz. Jsme povoláni k tomu prožít jedinečný život, ale ne jen sami pro sebe. Máme být darem, máme být obohacením pro životy druhých. Proč si to myslím? Apoštol Pavel píše ve svých listech, že každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu (1. Kor, 12, 7). Tím nám říká jednak, že nikdo není vynechán, všichni jsme obdarováni. A potom se také dozvídáme, podle jakého klíče Duch dary dává. Totiž Jeho cílem je, abychom ta obdarování užívali ke společnému prospěchu.

Doufám, že každý má ve svém životě lidi, které vnímá jako velký dar. Lidi, se kterými je život podstatně zábavnější, radostnější, dobrodružnější, možná v těžkostech lehčí – a bez nich je tomu naopak. Ale co dělá právě ty konkrétní osoby tak speciálními pro náš život? Na světě je přeci spousta lidí, kteří mají obdarování, která nám imponují a přesto – to není totéž. Jde totiž o způsob, jakým dary, které člověk dostal, používá.

„Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ 1. Kor 13, 2-3

Láska je tím, co z našich obdarování dělá něco výjimečného. Je totiž hromada lidí, kteří umí to, co my. (A k mému občasnému zděšení, ale pokoře, umí to „něco“ často mnohem lépe než já :D). Ve skutečnosti je to ale postoj našeho srdce, na čem tolik záleží. Když své dary, používáme s láskou pro druhé lidi, abychom obohatili, naplnili a doplnili jejich životy – teprve tehdy je doopravdy používáme. Tehdy s odvahou bereme do rukou ty štětce a tužky a malujeme tahy na plátno našeho života. A tehdy se také držíme té předlohy, kterou je Ježíš, Bůh, který nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil se srdcem pokorným a milujícím.

Neztrácejme drahý čas naší „hodiny umění“ tím, že bychom váhali, nebo zpochybňovali hodnotu našich obdarování a schopností, protože o to vlastně až tolik nejde. Používejme barvy i štětce, které jsme dostali a proměňme to plátno v něco krásného. Být darem pro druhé lidi, je povolání, která máme totiž všichni, a Bůh s námi pro jejich životy počítá.

„Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.“ 1. Kor 12, 7

Míša

 

Napsat komentář