Boj se strachem aneb jeden velký Boží zásah v mém životě

Chtěla bych se s vámi podělit o to, jak mě Bůh v poslední době zbavuje strachu. A to tak, že se občas nestačím divit.

Většina mých známých a především spolužáci by vám určitě potvrdili, že jsem strašná trémistka. Když mám mluvit před lidmi, často se mi klepou ruce, nohy, při ústním zkoušení mám strašné výpadky paměti, a to takové, že třeba nejsem schopná odpovědět učiteli na naprosto základní otázku, nad kterou bych se za normálních okolností ani nemusela zamýšlet (trochu se to stydím napsat, ale pro ilustraci – například ukázat Olomouc na mapě… Olomoučáci odpustí :D). Asi se to dá těžko pochopit, ale prostě mám v tu chvíli v hlavě naprosté temno… Bylo období, kdy jsem z toho už byla docela zoufalá, protože jsem si například nedokázala představit, jak s tímhle dokážu odmaturovat. Kromě toho mě často ochromoval i úplně bezdůvodný strach, nervozita – zpravidla jsem se s takovým pocitem probouzela a následkem bylo to, že jsem byla celá taková sevřená, často jsem se nebyla schopná ani pořádně nasnídat, někdy mi bylo i téměř špatně…

Pak se mi ale stala úžasná věc, a to, že se za tenhle můj problém pomodlili dva lidé na přímluvné modlitbě, která se uskutečnila v prosinci minulého roku na františkánské duchovní obnově na Velehradě (kterou vám mimochodem strašně moc doporučuju! :)). Nutno podotknout, že na tu přímluvnou modlitbu jsem šla původně kvůli něčemu úplně jinému, co mě v tu dobu zaměstnávalo mnohem víc, a proto mě ani nenapadlo poprosit i o modlitbu kvůli téhle mé téměř každodenní sevřenosti. Ta ale nakonec byla stejně i bez mého nejmenšího přičinění v modlitbě pojmenována také, a to natolik přesně, že dodnes občas uvažuji, nakolik za to vděčím empatii lidí, kteří se za mě modlili, a nakolik je to dílo Ducha svatého :)

Po mém návratu z Velehradu uplynul, týden, dva, tři a já jsem si najednou uvědomila, že jsem se za celou tu dobu snad ani jednou neprobudila s tím dobře známým a dost nepříjemným pocitem. Navíc začaly přicházet různé zatěžkávací zkoušky ve škole (přesně takové, ze kterých jsem měla vždycky hrůzu) a já jsem je k vlastnímu překvapení zvládla na své poměry dost dobře… Po nějaké době jsem si vzpomněla na onu přímluvnou modlitbu, a když jsem si to všechno dala do souvislosti, pocítila jsem velkou vděčnost. Současně mě ale také napadlo, že by byla škoda nechat si to pro sebe. A že na františkánských obnovách bývá na konci vždycky prostor pro svědectví (o tom, co jsme prožili během toho víkendu, případně od toho minulého v návaznosti na něj). A že příští obnova je asi tak za měsíc…

Když mě poprvé napadlo, že bych tohle mohla jít říct jako své svědectví, připadalo mi to jako naprosté šílenství – já s mikrofonem asi před stovkou lidí! Jenže ten pocit, že bych měla, mi nedal pokoj… Celou následující obnovu jsem o tom přemýšlela, přesvědčovala jsem se, že tam ani náhodou nepůjdu, přece nejsem blázen a říkala jsem Pánu Bohu, že to po mě teda ani náhodou nemůže chtít. No, chtěl… :D Pravdou je, že jsem kvůli tomu v podstatě nic neměla z jedné přednášky. Ale po ní následovala mše, po které už byl čas na svědectví, a já jsem věděla, že kvůli tomu vážně nehodlám být duchem nepřítomná ještě i na mši. Takže jsem se modlila, připomínala jsem si, že na to nebudu sama a nakonec jsem celou mši prožila sice s nervozitou, ale zároveň tak nějak intenzivněji, než obvykle a paradoxně čím víc se blížil můj „výstup“, tím jsem byla klidnější. Ještě musím zmínit, že jsem si strašně přála jít tam první, abych to měla rychle za sebou, protože jsem měla vážně pocit, že déle čekat už prostě nezvládnu (přiznám se, že jsem se to taky snažila jaksi důrazně vysvětlit Pánu Bohu, že mě už vážně nemůže nechat čekat… :D no znáte to… :)). Jenže samozřejmě než jsem se zvedla, tak už tam šli další dva lidé… Ale současně s tím mě úplně ze vteřiny na vteřinu najednou zaplavil takový klid, pokoj, který pak pokračoval už i během samotného svědectví. A k mému velkému údivu se mi ani netřásl mikrofon v rukou, což už něco znamená… :)

Celá tahle moje zkušenost je něčím, co těžko pochopí lidé, kteří například nervozitu z mluvení před lidmi neznají, někomu by snad mohlo přijít, že z toho dělám nějaké až moc velké drama, ale pro mě to byl jeden velký zázrak, za který jsem strašně vděčná.

Říká se, že strach je něco, co nás dokáže pořádně vzdalovat od Boha. Bezpochyby je to pravda, ale zároveň už vím, že je to také něco, co nás učí důvěře v Něj a pokud ten strach překonáme a dáme Mu svou důvěru, naopak nás to k němu přiblíží. Chtěla bych vás povzbudit, abyste se nebáli občas se postavit nějaké výzvě, na kterou z rozumového hlediska snad ani nemáte, protože když s důvěrou poprosíte, aby v ní byl Pán Bůh s vámi, často zjistíte, že s Jeho pomocí dokážete i pro vás téměř nemožné…

Káťa

2 komentáře: „Boj se strachem aneb jeden velký Boží zásah v mém životě

  1. Amen! Tohle moc dobře znám, vždycky když po mně Bůh něco takového chce tak si říkám „Jo ok Pane, vím že mám být odvážná a všechno, ale zase ne tak moc, jo?“ :D Je to s ním sranda. Mocmoc ti fandím v překonávání strachu, od teď už to bude jenom lepší, fakt!

    1. Natálko, děkuju ti moc za milý komentář… :)Joo, Boží smysl pro humor je úžasný. :D A taky přesně tahle jeho snaha nás občas k něčemu lehce postrčit… :)

Napsat komentář